Krajinou Podkarpatské Rusi - aktualizováno!
Na stránkách Českého rozhlasu Brno najdete obsáhlou reportáž z tohoto večera, jejíž autorkou je Alena Blažejovská.
V pátek 29. března 2019 se v Knihovně Karla Dvořáčka uskutečnil komponovaný večer věnovaný Podkarpatské Rusi, jedné ze čtyř samosprávných zemí Československa v letech 1919-1939.
Účastníci vyslechli příspěvky historika a balkanisty doc. PhDr. Václava Štěpánka, Ph.D. z FF MU Brno a Ing. Tomáše Kouteckého, Ph.D. z Mendelu Brno. Svůj fejeton přečetl krajinný ekolog doc. Ing. Jan Lacina, CSc.
Na akci byly promítnuty dva dobové dokumenty Píseň o Podkarpatské Rusi a Jaro na Podkarpatské Rusi z Národního filmového archivu v Praze. Součástí večera byly i vernisáže dvou výstav – Spřízněni volbou a Podkarpatská Rus – pralesy, poloniny, lidé, které jsou přístupny v budově knihovny do 30. dubna 2019.
Večer se konal při příležitosti vydání časopisu Veronica s tématem Krajinou Podkarpatské Rusi - blíže zde.
Text a fotografie Mgr. Pavel Klvač.
Editorial k uvedenému vydání Veroniky:
Krajinou Nikoly Šuhaje
Pavel Klvač
„Jako velkolepá básnická symfonie zajala mne Podkarpatská Rus, neúprosně žehnaná záplavou letního slunce, vyprahlá a mlčenlivá, její vůně se rozpínala výdechem bezpočetných květů, výškami hor, proudila čerstvou krásou hlubokých údolí Viči, Terebly, Riky, Černé a Bílé Tisy“ píše v roce 1936 Jaroslav Zatloukal, básník a znalec Podkarpatské Rusi. Zatloukal stejně jako mnoho jiných českých literátů, badatelů a výtvarných umělců podlehl podmanivé kráse a divokosti zdejšího kraje. Není divu, „neboť v tomto kraji lesů, zvrásněném horami jako kus papíru, který se chystáme hodit do kamen, žijí dosud děje, jakým se bláhově usmíváme jen proto, že se u nás nestávají již po staletí“ (Olbracht); platilo za dob Nikoly Šuhaje loupežníka a vlastně platí dílem i dnes.
Skutečně, v této „zemi bez jména“, jakoby se čas ubíral jinými kroky, než jsme si zvykli u nás. „Na východě je člověk pánem času, na západě je čas pánem člověka“ zní poznatek z třináctiletého pobytu Jaromíra Tomečka na Zakarpatsku. Pokud o tom máme pochybnost v údolních vesnicích, dnes již spojených asfaltovými cestami, genius loci karpatské krajiny nás dostihne na lesních cestách a pěšinách stoupajících vzhůru k horským samotám a dál nad horní hranici lesa, na poloniny. V jejich rozlehlé zvlněné nádheře se Tomeček cítil jako na oceáně: „I tu mě kolébají vlny, i tady čepičkují jejich hřebínky, i zde volají ptáci potulující se odnikud nikam. I na horských vrcholech je nebe v moci vteřin. Tyto „sluncem zalité plochy slavných polonin, jejichž pestrá nádhera hořců, bílých pryskyřníků, žlutých fialek, macešek, jestřábníků, kopretin a krvavých kakostů je tím větší, čím chudší je píce, spásaná zde stády dobytka“ nutně zasáhnou každého poutníka podobně, jako kdysi Ivana Olbrachta.
Naproti tomu v pusté tísni roklin, daleko od zvuku sekyr a motorových pil, přežívá tu a tam ještě prales, jaký už Evropa mimo Karpaty nezná. Jeho hlubiny rozpráví jazykem ticha v nekonečném koloběhu rození a zmaru. Pro Olbrachta byl prales smutný, zapáchal tlením. „To proto, že jest zde více smrti než života a živí nestačí požírati mrtvých. Kráčíte-li po svěží měkkosti mechů, co chvíli se po lýtka boříte do hrobů hnijících stromoví, z umrlých těl svých dědů ještě z cela neztrouchnivělých se ke vzduchu divoce ženou houštiny maličkých smrčků, a na starých pařezech rostou zahrádky keřů a květin. Jest zde ticho; není tu zpěvného ptactva ani drobného zvířectva.“
„Jít Podkarpatskou Rusí znamená píti z hluboké studnice proměny krás, naslouchati symfonii hor a řek, vnímati čas, který jakoby se tu zastavil a zašlapal čisté zrno. Se všech jejich hor, polonin a krajin dívá se jiná tvář. Stokrát možno přejíti tuto zem a vždy nalézati zdroje nových citů a myšlenek.“ Slova Jaroslava Zatloukala nacházejí odezvu u stovek a snad tisíců českých turistů, kteří dnes putují ve stopách slavných literátů ve svých výpravách za tichem karpatských lesů a „hudbou polonin“. Někteří pokorně, pěšky, jiní na motorových čtyřkolkách nebo v terénních džípech. Zdaleka ne všem už stačí spacák a kus sýra koupeného na salaši…