Výstava: Jiří Valtr - Co bylo a je
Knihovna Karla Dvořáčka Vás zve na výstavu obrazů prostějovského rodáka Jiřího Valtra. Autor o sobě napsal:
Jsem už přezrálý, mám za sebou šestasedmdesát let… radostí v nich méně. Ničeho se mi nedostává snadno, nejspíš moje chyba, už mě to ale neužírá, naučil jsem se to klasifikovat jako vklad - chyby vnímám prospěšně jako úroky na účtu. Přeneseno do barvy - zeleně.
Zeleň mě také uchvacuje množstvím variant. Kromě řešení křižovatek a ostatních akceptací, kompletně živí planetu. Uplatněním… uchvacující to podíl. Zelená se ve mně usadila na dlouho. Kvůli dozrávání a její nadvládě. A taky kvůli mému smyslu pro realitu. Jenomže podzimní dozrávání přeměňuje zeleň v projasnění, v prozáření, a zeleň jako realita ustupuje. Pokorně a zadostiučiněně. Je to koloběh života s přídavkem progrese.
A zatím štětec přestal být prostředkem pro zadokumentovávání doby i lidí a současně přestává být i „fotoaparátem“ pro tvůrčí vyjadřování. Zrcadlové zpodobňování v malířství vyklízí pozice. A také snaha poradit si s představami druhého (tvořit na zakázku), je neosobní - připomíná úsilí naučit se chodit v cizích botách.
A pak pendlují mezi tvůrci a obdivovateli i sběratelé, výstižněji míněno - obchodníci. Ti hokynářskými pravděpodobnostmi, povětšinou však nepravděpodobnými, degradují vkus společnosti. Osud Vincenta van Gogha, jakož i snahy obchodníků kolem něho (co z těch jejich snah vzešlo pro dnešek), jsou jasným důkazem.
A stále si nepřipouštějí, že jsou druhořadí. Až méněcennější.
Moje dozrálé poslání: Raději si zoufat, než se příčit zákonitostem, protože bez zoufání mohou vlastnosti mířit k degeneraci.
Narodil jsem se v Prostějově a rád vzpomínám na padesátá léta minulého století, kdy bratři Jan a František Třískovi obnovovali na zámku věkem i válkou poničená sgrafita. Při cestě ze sousední školy (z „masaryčky“) jsem často črtal ty nové výjevy na zadní obaly sešitů. Vztah k výtvarnému umění byl prokazatelně ve mně, alespoň tak to nyní při svém ohlédnutí vidím, ale neuměl jsem jej lépe podchytit, ani mimoškolní dovzdělávání poválečné doby mi v tom nijak nenapomáhalo. Než jsem se začal malbě věnovat, udržoval jsem kontakt s výtvarnými směry hloubavou četbou, jakož i návštěvami galerií či muzeí. Štětce jsem se chopil až v kanadské emigraci.
