Srdeční záležitosti
Ono se to už dneska jaksi nenosí. Dělat radost těm druhým, aniž byste nastavili dlaň, jako že co za to. Nejlépe hned, nebo dokonce předem. Mezilidské vztahy se proměnily v byznys, tedy i kultura. Přičemž právě ona bývala nad běžným dobýváním chleba vezdejšího. Něčím povznášejícím, něčím co dělalo člověka člověkem. Prý už na ni nejsou prostředky. A vůbec, strkat peníze do něčeho, co se nevyplácí, neodpovídá požadavkům doby.
Jistě, že mají svoji, byť hodně krátkozrakou pravdu. Arbitři elegantiarum dvacátého prvního století, schopní vnímat svět toliko pohledem účetní osnovy, tedy má dáti, dal. Opravdová kultura nikdy nebyla na výdělek. Vždycky potřebovala mecenáše. Od těch nejmovitější, díky kterým dodnes obdivujeme poklady světové architektury, výtvarného umění, hudby, literatury…., po docela obyčejné lidi, díky kterým stojí i „naše“ Národní divadlo. Především pak, a to bychom si měli konečně uvědomit, jsme tu díky oněm nadšencům my, hovořící i uvažující česky.
Naštěstí ne všichni se díváme jenom přes peníze. Naštěstí ne všichni vidíme kulturu v podobě nahlouple mělkých televizních seriálů a v kasovně zaručených muzikálech. Dokonce se najdou i tací, pro které je kultura srdeční záležitostí. Naše Veřejné noviny se tak trochu věnují knihovnám. Díky čemuž jsme mohli objevit, a teď to nepovažujte za jízlivost, následníky národních buditelů předminulého století. Vlastně spíš následovnice. Jelikož knihovnám dominují dnes především dámy. Možná i proto, že za knihovnický plat…. Ano, v otázce honorování opravdových nositelů kultury se stát od dob císařsko-královských nikterak nepolepšil.
A ony přesto pracují s nadšením. Jak jinak pojmenovat ty stovky akcí, kladoucích si za cíl vrátit lidi ke čtení. Bez ohledu na nějakou pracovní dobu, předepsanou náplň profese, neplacení přesčasů. Březen – měsíc čtenářů, Týden knihoven, noci s Andersenem, autorská čtení… Jistě se dá o čemkoliv napsat, že to bylo fantastické. Nikoliv ovšem kašírovat nadšení v dětských tvářích. I v našich Veřejných novinách jsme zveřejnili pár fotografií, hovořících za spoustu slov. Rád bych proto touto cestou vyjádřil obdiv i vyškovské knihovně. Také ji bych si dovolil pasovat za nositelku srdečnosti.
Či spíše ty, kteří jsou jejími nositeli. A to jsou vždycky konkrétní lidé. Před několika roky jsem vydal knížku Nenapravitelná učitelka. Na první pohled tak trochu pohádka. Jenomže ona byla o dívce, kterou jsem osobně znal. Ta doopravdy nesáhla po penězích, ač k tomu měla jedinečnou příležitost. Pokud bych to měl vyslovit stručně a výstižně, ona se rozhodla jít za svým posláním. Že to zní pokrytecky? Jak komu. Vždyť stejně bezelstně vyznívá všechno to snažení, díky kterému i v době surfování po internetu najdeme dítě nad otevřenou knížkou.
Pročež díky knihovnicím a knihovníkům, čtenářkám a čtenářům, možná i mecenášům, pokud se najdou…. Za onu srdečnost, díky které česká kultura přežije i páně Kalouskovu zvýšenou DPH.
Krásné léto vám přeje Bohumil Rada
Pozn. red.: Knihy Bohumila Rady Jihočeské povídky a povídání, Manažér fotbalového klubu, Nenapravitelná učitelka a Pachtění: příběhy lidí, kteří chtěli žít najdete v našem fondu. Ostatní díla postupně dokupujeme.