Knihovna Karla Dvořáčka opět pomáhá. Přidáte se?
Napsala nám paní Lenka Bartlová:
Lukáškův příběh…
Jmenuji se Lukášek Pospíšil. Můj příchod na svět byl zdlouhavý a komplikovaný, ale i tak maminka a tatínek věřili, že jsem v pořádku a zcela zdravé dítě. Doma se ze mě všichni radovali, začali jsme chodit na první procházky, ve 2 měsících jsem byl uvítán jako nový občánek města Slavkova u Brna…
Najednou se vše změnilo. Špatně se mi spinkalo, moc jsem plakal a v necelých 3 měsících se mi začaly dít zlé věci. Rozhazoval jsem ručičkami, cukaly mi nožičky, vykuloval jsem očka a vůbec jsem nevěděl proč. Lidičky okolo se o mě moc báli a tak jsme spěchali k paní doktorce, která nás šupem poslala do dětské nemocnice v Brně.
Zjištění lékařů bylo hrozivé. Nejdříve určili, že jde o těžkou formu epilepsie, ale pořád se jim něco nezdálo, proto mě museli uspinkat a udělat moc fotek mojí hlavičky. Přišla ta největší katastrofa…. zjistili, že mám skoro celou polovinu mozečku nenávratně zničenou. Ani tu nebudu popisovat, jak mamince, tatínkovi a celé rodině bylo, vím jen, že pořád plakali. Po celou dobu byli moc stateční, všude byli se mnou, nespustili mě z očí. Lidé v bílých pláštích se mi snažili pomoci, nastal kolotoč mnoha vyšetření, pořád mě dávali do pusinky nějaké fuj věci, ale ty bohužel nepomáhaly. Bylo mi čím dál hůř. Několikrát jsem musel s maminkou pobývat v cizím domě, v cizím pokoji, s cizími lidmi, s dětmi, kteří se postupně stali našimi kamarády.
V únoru 2016 se sešla komise lékařů, která rozhodla, že jedinou pomocí pro mě bude operace mozečku – odpojení pravé poloviny. Nastalo čekání na den D, který byl stanoven na 30. 5. 2016. Tentokrát mě uspinkali na dlouhých, předlouhých 6 hodin. Díky zlatým ručičkám paní doktorky a všem přítomným se operace zdařila. Ještě nějakou dobu jsem spinkal. Po probuzení se objevil zázrak, pohnul jsem oběma ručkama i nožkama. Uviděl jsem maminku a tatínka, měli slzy v očích, na rtech úsměv. Vše se vyvíjelo dobře.
Po několika dnech se však objevily komplikace, opět mě uspinkali a vyvedli mi na pár dní dlouhou hadičku z hlavičky, která mi pomohla, aby se mi v ní nezvyšoval tlak. Uplynulo několik týdnů a pustili nás domů. Bohužel jsem nezůstal doma dlouho, musel jsem zpět do nemocnice, kde mi museli zavést nastálo hadičku s ventilkem z hlavičky do bříška. Levá polovina tělíčka mě neposlouchá, proto s maminkou poctivě cvičíme, abych se naučil aspoň z části to, co umí ostatní děti. Bude to moc dlouhá cesta léčením a rehabilitacemi.
Prosím, přejte mi, ať se mi to podaří zvládnout co nejlépe.
Jak můžeme Lukáškovi a jeho rodině pomoci? Sbírejte víčka od PET lahví a odevzdávejte je na sběrných místech. Jedno z nich je také v naší knihovně.
Děkujeme, že s námi pomáháte. Vážíme si vaší pomoci.
Text článku a na plakátu Lenka Bartlová.