Docent Jiří Pernes a „jeho“ Habsburkové?
V pondělí 17. 3. 2014 byl zaplněný sál KKD Vyškov svědkem zdařilé historické přednášky z cyklu Sté výročí od zahájení 1. světové války z úst doc. PhDr. Jiřího Pernese, Ph.D., o Habsburcích, zvláště těch žijících v 19. a poč. 20. století. Výklad doprovodil pan docent promítáním zhruba 150 fotografií, které posluchačům přiblížily nejen podobu jednotlivých členů rodu, ale též jejich rodinný život.
Zvláštní pozornost věnoval zkraje výkladu císaři Ferdinandovi I., řečenému Dobrotivý (1835 – 1848), jeho zvláštní fyziognomii, nervovému onemocnění a z toho plynoucí odpovídající vládě (Státní konference s V. Metternichem v čele). Ferdinand I. byl posledním korunovaným českým králem, který po své abdikaci dožil zbytek svého života na Pražském hradě.
V této souvislosti se přednášející zmínil o prokletí Habsburků, kdy se u některých z jejich členů projevovala mentální postižení, epilepsie atd., které vnesly do rodu např. již Johana Šílená (16. stol.), příbuzenské sňatky mezi bratranci a sestřenicemi v rodu a nakonec i matka Ferdinanda I. byla psychicky nemocná (jeho bratr František Karel nebyl na tom o mnoho lépe). Z takto postižených dětí vyčnívají v dalším rodinném patře zdraví chlapci, bratři František Josef (budoucí císař) a Ferdinand Maximilián (budoucí mexický císař), o nichž se spekuluje, podtrhuji spekuluje, že jejich otcem mohl být syn Napoleona I., Orlík, který s jejich matkou měl blízký vztah.
Dlouholetá vláda Františka Josefa I. (1848 – 1916), tedy synovce Ferdinanda I., přinesla do českých zemí neuvěřitelné změny a zvraty.
Sledujme např. politické: ústavnost, oktrojovaná ústava, Bachův absolutismus, dualismus, návrat ke konstituci až po všeobecné a rovné hlasovací právo v r.1907 (kromě žen). Hospodářství se úžasně povzneslo, doba páry a elektřiny. Českomoravský prostor se stal průmyslovým centrem říše. Česká společnost se od nesmělého jazykového obrození přeměnila v sebevědomou, vyspělou, konkurence schopnou společnost snažící se ovšem získat i politický vliv a moc. A k tomu všemu připočtěme rozkvět české kultury a vzdělanosti.
A najednou do tohoto vcelku pokojného, téměř šťastného mírového vývoje vtrhla 1. světová válka.
Jak se k této nové skutečnosti postavili Habsburkové? Následník trůnu František Ferdinand byl přesvědčen, že R – U armáda není na válku připravená. Tento svůj postoj sděloval i německému císaři Vilémovi. Atentát v Sarajevu uvolnil cestu válečné straně a stařičký mocnář František Josef vydal pověstný manifest Mým národům a začalo tak do té doby nevídané čtyřleté válečné běsnění.
Jeho nástupce Karel I. (1916 – 1918) nebyl příznivcem války, rozpoznal její bezvýchodnost. Usiloval o mírové řešení, což je vidět třeba na tzv. Sixtově aféře, při níž byla prozrazena jeho tajná mírová jednání s Francouzi. V říjnu 1918 se pokusil zachránit monarchii v její přetvoření na spolkový stát s velice širokou autonomií pro jednotlivé národnosti. Bylo však již pozdě. Rezignoval na svůj podíl na vládní moci a s rodinou musel odejít do vyhnanství. Poslední nekorunovaný český král zemřel v roce 1922 na Madeiře.
Nesmíme zapomenout na to, o čem se v dnešní době hodně píše, točí se filmy a seriály, a to o krásné manželce Františka Josefa, Sissi.
Samozřejmě i o ní p. docent hovořil. O ženě trpící anorexií a depresemi, která po sebevraždě svého jediného syna Rudolfa, následníka trůnu, do své smrti chodila v černém, toulala se světem, aby nakonec na plánované cestě ze Ženevy do Montreaux byla zavražděna pilníkem anarchistou Luchenim.
Studnice vědomostí docenta Pernese o Habsburcích je přebohatá. Jistě bychom se rádi dověděli např. bližší okolnosti ze života manželky Karla I. Zity Bourbonské a jejich 8 dětí a dalších Habsburků ve 20. a 21. století.
Co dělají, čím se živí? Víme, že Habsburkové nikdy nesouhlasili s anšlusem Rakouska, byli protinacističtí. Synové z morganistického sńatku Františka Ferdinanda a Žofie Chotkové byli zatčeni a posláni do koncentračního tábora v Dachau, kde byli zaměstnáni jako čističi latrín.
Avšak přežili … Ale o tom, možná, někdy jindy.
Text dr. Ivan Pokorný
Foto Mgr. Robert Bílek a Jitka Wohlgemuthová