Vodňanský a Dobiáš ve Vyškově aneb Krásně rozmarné pozdní odpoledne

V úterý 1. listopadu 2016 jsme měli další příležitost prožít komorní podvečer v Knihovně Karla Dvořáčka. Představení Jak se vylízat  z civilizace bylo součástí připomenutí 120. výročí založení první veřejné knihovny ve Vyškově; finančně jej podpořilo Město Vyškov a Jihomoravský kraj.

Česká dolina je tradičně líhní tzv. „huhu“ dvojic. Tedy dvojic hudebně humoristických. W + V, později W + H, S + Š, později S + M, Š + G a k těm legendárním patří i V + S, tedy Vodňanský + Skoumal. A jedna polovina této kultovní dvojice, pan Jan Vodňanský, přijel do naší knihovny. Spisovatel, básník, textař, herec, zpěvák, divadelník, filosof a pedagog. Studoval v krásné atmosféře první poloviny šedesátých let strojní fakultu ČVUT. V roce 1973 vystudoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. Věnoval se ale tvorbě umělecké, neboť jak sám uvádí, již od dětství jej bavily slovní hříčky.

Když podepsal Chartu 77, byl režimem omezován ve veřejných vystoupeních. Směl, podobně jako více skvělých tvůrců, pracovat pro děti. To ale byla systémová chyba režimu. Dá se totiž s jistotou tvrdit, že většina studentů, kteří 17. listopadu 1989 klečeli s květinami v rukou před hradbou policejních těžkooděnců s obušky na Národní třídě, byla odkojena poetikou a humorem V + S. Když v dnešní době, která – jak píše W. S. – vymknuta z kloubů šílí, se současní mediální baviči předhánějí v decibelech, počtu a barevnostech kmitajících světelných kuželů, maskéři z mužů tvoří ženy, z žen muže, z černých bílé a z bílých černé a z blbých chytré, přichází někdo, kdo ze slov tvoří verše. A nemusí u toho hulákat. Pravda, není to taková řachanda, Pán Bůh zaplať.

Jan Vodňanský nepoužil žádný z „moderních“ bavicich prostředků. Noblesně zůstal u svých tradičních. Chytré slovo, jemný humor, kus papíru s tužkou a krásné melodie. Nevyměnil rytířský dřevec za světelnou pušku.

Spojení technického a filosofického vzdělání přináší skvělá vyústění. Pan Ing. Vodňanský nám vysvětlil svoji vizi tzv. „technického rozvoje“ divadel. S jedním technickým zázemím spojil čtyři jeviště, na kterých se mohou současně hrát čtyři hry. Herci tak mohou vystupovat současně ve více hrách. Jde jen o to, jak technicky zkoordinovat přebíhání herců oním společným zázemím. Tedy šatnami maskérnami, sklady kulis a jinými nepostradatelnými prostorami. Něco mi to připomíná. Technicky je proveditelná každá zhovadilost. Jen při tom dojde ke zničení divadla, nebo něčeho jiného, že. To zase neskrývaně chápal pan Vodňanský, doktor filosofie.

Trochu mne mrzelo, že v programu nezazněly i starší písně, jako Ukolébavka pro hysterku, Mauglí, nebo Maršálové.

Nové básně úžasně zhudebnil pan Daniel Dobiáš. Toho již naše publikum zná. Je pro něj typické, čí texty zhudebňuje. William Shakespeare, Karel IV., Václav Lucemburský, Thomas Moore, Nicolo Machiavelli, Giordano Bruno, Michelangelo Buonarotti, František z Assissi a Jan Vodňanský. Také zhudebnil texty písní, které napsaly děti. Děti, které nepřežily Terezín…

Po skončení tohoto podvečera jsem si uvědomil zas a znova, že první nápad, první emoce je vždycky ta nejlepší. Když se tedy uvádí, že prvním opusem je představení S úsměvem idiota, konstatuji, že úsměv je průvodním jevem celoživotní tvorby Jana Vodňanského.

V roce Shakespearově se tak trošku mediálně pozapomnělo na stejně významného muže, Miguela Cervantese y Saavedra. Zemřel ve stejný den jako William Shakespeare. Jedno z autorských představení V + S se jmenovalo S úsměvem Donkichota.

Jsem velmi rád, že v osobě pana Jana Vodňanského do naší knihovny vstoupil současný Don Quichote de la Mancha. Vysoký muž majestátní postavy se vztyčenou hlavou a s neměnnými názory. S úsměvem a okouzlujícím, poetickým humorem. Vítězem večera byl jazyk český, slušnost a úsměv.

Dr. Karel Floryk